Letos jsme zahájili sezónu poněkud netradičně. Vyrazili jsme na wellness pobyt do Nových Hradů. Už jsme tam jednou byli, tak jsme se těšili na vycházku do Tereziina údolí, které se nám minule moc líbilo. Nic dalšího jsme neplánovali. Možná procházka do parku nebo na hrad, podle toho jaké bude počasí. Chtěli jsme si užít koupání, vířivky, sauny a 3 dny odpočinku. První den se opravdu povedl, prošli jsme údolí, bylo krásné sluníčko a teplo. Tak jsme se namlsali a rozhodli se, že druhý den zase vyrazíme. V hotelu jsme dostali tip na Zvon setkávání v Hojné Vodě. Nápad se nám docela líbil, ale mělo to jeden háček. Ke zvonu se dá zajet autem až na místo. To se nám nezdálo a hledali jsme v okolí nějakou kratší, nenáročnou vycházku. Od Zvonu setkávání vede zhruba 3 km okruh přes rozhlednu na Kraví hoře. To se nám jevilo, jako dobrý nápad. Projdeme se, a pak rychle do hotelu do vířivky. A tak jsme vyrazili.
Cesta zpočátku vedla do mírného kopečka. Zhruba po 0,5 km se před námi zvedla strmá stráň plná kamenů a místy popadaných stromů. "Tam přeci nepovede stezka, kdo by tam lezl", to jsme si říkali jen chvilku, než jsme zjistili, že ta stezka tam opravdu vede. "No tak dobře, je to značená stezka, lidi tady evidentně chodí, tak jdeme taky. A kdyby bylo nejhůř, dojdeme k Napoleonově hlavě, tam se otočíme a půjdeme zpátky". A tak jsme lezli do toho kopce, prošli jsme kolem cedule, která varovala, že vstup je na vlastní nebezpečí, že mohou padat stromy. Cesta to nebyla pěkná. Vlastně to ani moc nebyla cesta. Nicméně k Napoleonově hlavě jsme se vyškrábali. K rozhledně zbývalo asi 300 - 400m. Sedli jsme si a začali jsme navzájem chválit a plácat se po ramenou, jak jsme dobří, že jsme všechny ta kameny a stromy přelezli, do kopce se vyškrábali a nepřerazili jsme se při tom. Teď už to rozhodně dojdeme. Podle mapy je to jen kousíček a budeme nahoře u rozhledny.
Cesta vedla mezi dvěma skalami a vypadalo to, že končí, že nikam dál nevede. Když jsem byla si metr před domnělým koncem stezky, objevila se pravoúhlá zatáčka mezi dvěma skalami. Tak jdeme dál. Najednou se přede mnou objevil gigantický, asi 1,5 m vysoký naprosto hladký balvan. Po obou stranách strmé skály. To už jsem myslela, že jsem se někde přehlédla a stezka vede jinudy. Na ten balvan se nedá vylézt, je hladký, bez možnosti se někde zachytit. Jak jsem se otáčela, že se vrátím hledat značku, zahlédla jsem zelenou na tom balvanu nahoře. V tom za mnou došel manžel. Tak mu říkám: "Tady jsme asi skončili. Na ten balvan ani nedosáhnu, natož abych na něj vylezla. Je vysoký jako já a nikde se nedá zachytit." Standa na to kouká a říká: "Tak já tě nahoru vyhodím za prd*l". S tak účinnou pomocí jsem za chvilku ležela na břiše na tom šutru, na který jsem se nějak vydrápala. V tu chvíli mě ale napadlo: "A jak teď dostaneme nahoru tebe? Ty sem taky nedosáhneš a nemáš se čeho zachytit. Taky nevylezeš". Tak jsem si na tom šutru sedla, zapřela se nohama o výstupek na kameni a podala mu dolů mojí trekovou hůl. Po té se manžel vysoukal nahoru a skončil vedle mě, taky na břiše. No uznejte, že na jednoho důchodce a jednu skoro důchodkyni to nebyl špatný výkon. Zbytek cesty jsme pro změnu balancovali nahoře na hřbetu skály po úzké stezce. No a dolů z té skály k rozhledně jsem odložila důstojnost a sjela jsem to po zadku.
Když jsme seděli v přístřešku u rozhledny, přišli jsme nato, že jsme byli potrestáni za naši pyšnost, když jsme se plácali po ramenou u Napoleona. Tak jsme se tentokrát ani nechválili, abychom to nezakřikli, vždyť nás čeká ještě cesta od rozhledny zpět do Hojné Vody. Čert ví, jak bude vypadat. Naštěstí zátky jsme už došli celkem pohodlně po lesní cestě. Teprve dole jsem si uvědomila, že ty "nejzajímavější úseky" cesty nemám vyfocené. No, asi jsem měla jiné starosti.
 |
| Napoleonova hlava |
 |
| Cesta k rozhledně |
 |
| Zvon setkávání |
 |
| Rozhledna Kraví hora |